Prvoroční výprava

datum:17.-18.3.2006
úderníci:Víťa, Malík, Ráďa

Tož byl to ten slavný den 17. března, kdy jsme po dlouhé době opět zajeli na náš srub a udělali první výpravu v roce 2006.

Ráďa měl čerstvě novou škodárnu, kterou získal za flašku slivovice, takže samozřejmě musela poznat naše velké dílo a mít tu čest nás dovést na náš srub. Rozjezd činila bravurně rovnou z dvojky (jednička je pro slabochy a zpátečka dvojku nemá). Radúza mě s ní vyzvedl téměř přímo u domu a navíc mi věnoval svůj mobil (zrovna se mi polámal ten můj stařeček). Dorazili jsme pro Víťu do práce. Ten se ale ještě musel sbalit, takže mě svěřená funkce hlídat Škodu připadla náležitě dlouhá. Za to nás ale Koumák cestou pobavil historkou z dnešního rána, jak se "omylem" předvedl uklízečce ve spodním prádle (velký pracant přespal v práci až do rána a zapomněl zamčít dveře).

No to nám už ale cesta pěkně utíkala. Už jsme byli skoro u cíle, ale škodovečka nemohla najít místo k svému zaparkování - Pivonická trasa neprůjezdná, cesta v zatáčce též. Nakonec jsme našli místečko u Jitřenky, čímž jsme si ale ukrojili značné sousto - sněhu určitě přes půl metru, a cesta někde hluboko pod ním. Tož jsme vyrazili "směr srub" a kráčeli ve stopách toho před námi, aby nás boření do hlubokého sněhu tolik nevyčerpávalo. Jen já jsem se si svou muší váhou většinu cesty vykračoval po namrzlé skořápce, která se pode mnou začla propadat až tehdy, když mi dali kluci do každé ruky 5 litrový kanystřík vody. No cesta nám připadla dlouhá, začalo se už stmívat, ale nakonec jsme ke srubu zdárně dorazili. No tuhle trasu už v zimě nikdy více.

Přivítala nás nádherná vůně našeho srubu, otevřely jsme okenice, zažahli oheň v aší "peci" a dali si zaslouženou večeři. Otevřeli vínečko a ouha - kde jsou cigarety? Ráďa je ponechal ve své škodovečce (snad proto, aby také sama přičichla omamné vůni tabáku - doufám ale, že po ní nebude lítat). Mé zdravotnické srdce zajásalo, že konečně jednou nebudu muset vdechovati nezdravé těkavé látky, ale toho bohdá nebude, aby se Ráďa s Víťou vzdali boje. Ne, že by vyrazili opět na dlouhou cestu k autíčku, ale našli v bedně nějaký zvlhlý tabák, usušili si ho a zamotali do toaletního papíru. Hmmm, no nic moc, smrdělo to, blbě to hořelo a vůbec. Takže tento výlet se stal přímo rekreací na zdravém vzduchu, bez ohavného kuřiva. Jak se ale večer chýlil k noci, rozvinula se nádherná debata, jak jinak než o ženách. Takto přínosné chvíle jsem už dlouho nezažil, otevřeností a upřímností se rozhodně nešetřilo. Snad nám všem Ty naše lásky přinesou štěstí a my jim též. No ale to už alou na kutě.

Ráno, ráno, raníčko, je v srubu stále teplíčko, takže se nám moc nechce vstávat, ale nádherný pohled do údolí říčky za dopoledního slunce, by vytáhl z pelíšku každého. Tma večera a noci nám tyto krásy skryla, takže o to silnější to byl pro nás okamžik. Já jsem ale měl na pilno - odpoledne jsem měl hrát v psychiatrické léčebně na mši. Takže jsme se vydatně nasnídali, uklidili a vydali se opět na cestu závějemi. Stále tu byly naše včerejší stopy, ale za světla a z kopce se přece jenom šlapalo lépe. Škodovečka na nás už netrpělivě čekala. Tentokrát ale pod Víťovým velením nás vezla domů, rozjezd na dvojku opět bravurní. No a konečně si oba mohli dát toho čouda, kterýho jim útroby automobilu uchovaly až do této chvíle. O to více chutnal (až na mě). Opět rozvoz až k dveřím našich domovů - za to patří Ráďovi a jeho modré škodárně vřelý dík.

Tož zase někdy nasrubovanou, Malík (psáno s rukou v sádře - "mládí je ra...", no spíš už jen to - "stáří je požehnání")